Sonet č. 130
Oč mé paní jsou všechno jen slunce ne,
korál je stější než červeň jejích úst:
je-li sníh bělostný, její hruď černá je,
může-l vlas být drát, dráty jí začal růst.
Nejednu damašskou růži jsem vděl již,
žádná však nekvete mé paní ve tvářích:
a kolk vůní mi působí blaho spíš
nežli pach, který vždy na mne z mé mlé dých!
Rád slším její řeč, i když sám dobře vím,
že jako hudba se sotva kdy rozezní.
Bohni kráčet jsem neviděl, připouštím,
když však má paní jde, plouhá se po zem.
A přesto mslím si, že vyrovná se všem,
které jsou slaveny lžem a podvodem.
(William Shakespeare: Sonety) |
|