Zpět

Sonet č. 130
Oči m paní jsou všechno jen slunce ne,
korl je sytější než červeň jejích úst:
je-li sníh bělostný, její hruď črná je,
může-li vlas být drát, drty jí začaly růst.
Nejdnu damašskou růži jsem viděl již,
žádná však nekvete mé p ve tvářích:
a kolik vůní mi působí blho spíš
nežli pach, který vždy na mne z mé mil dých!
Rád slyším její řeč, i když sm dobře vím,
že jako hudba se sotva kdy rozzní.
Bohyni kráčet jsem neviděl, připouštím,
když však m paní jde, plouhá se po zemi.
        A sto myslím si, že vyrovná se všem,
        které jsou slaveny mi a podvodem.

 
(William Shakespeare: Sonety)

 

Špatně: Dobře: Hodnocení: %


Všechna práva vyhrazena © 2002–2018 KamiNet