Zvětšení textu
 

Výklad
Zde najdete pomoc při řešení úkolů u literárních ukázek.
 
Poezie – básně jsou psány ve verších a ty tvoří sloky. Slova ve verších bývají vázána rytmem a rýmem.
Próza – ostatní literární díla, která nejsou napsána ve verších ani nemají podobu dramatu.
Drama znamená předvádění příběhu prostřednictvím jednání, dialogů a monologů jednajících postav.
Lyrická díla vyslovují dojmy, myšlenky, city. Jsou většinou veršovaná a užívají obrazného vyjadřování.
Epická díla mohou být napsána ve verších i v próze. Jejich základem je děj. Vypravují o lidech a vztazích tak, jak si je autor představoval.
Při určování žánrů si můžeš vybrat mezi: báje, bajka, epos, kronika, pověst, příběh, cestopis, sonet, legenda, literatura faktu, píseň, pohádka.
Výklad žánrů a dalších pojmů (personifikace, sonet), kterým nerozumíš, hledej v literárních pojmech.
 


Tematika, kompozice a jazyk tvoří základní strukturu literárního díla.
Hlavními druhy témat jsou postavy, které v díle nebo ukázce vystupují, prostředí, ve kterém se ukázka odehrává, a děj, pokud se nejedná o lyriku.
 
Kompozice je způsob uspořádání a spojování jednotlivých tematických prvků se zřetelem k celkovému záměru. V kategorii času se v kompozici uplatňují principy:
chronologický (shodný s „přirozeným“ uspořádáním jevů),
retrospektivní (některé jevy jsou zobrazovány jakoby zpětným pohledem),
v současnosti je běžná i kompozice, v níž se přítomnost s minulostí prolínají.
Motivy bývají rozkládány na místa, kde mohou nejlépe splnit svou charakterizační funkci.
 
Jazyk uměleckého díla je dán autorovým uměleckým záměrem. Má funkci sdělnou i uměleckou. Základem jazyka literárních děl je jazyk spisovný. Mohou se používat i prostředky nespisovné sloužící především k charakterizaci hrdiny, prostředí, doby...
 


Jazyková a slohová výstavba literárního díla
Ve všech literárních dílech se více či méně uplatňují následující složky:
Řeč vypravěče (autorská řeč) – udává základní ladění celého díla, sjednocuje ho. Autorská řeč má podobu monologu ve 3. os. tzv. Er-forma, nebo vyprávění v 1. os. tzv. Ich-forma.
Řeč postav tvořívá vedle řeči autorské druhou složku epického díla. Řeč má podobu dialogu nebo monologu a jazykově se realizuje ve formě řeči přímé, nepřímé.
 


Přímá řeč
Přímou řeč píšeme do uvozovek. Na začátku přímé řeči píšeme uvozovky dole (), na konci přímé řeči je píšeme nahoře ()
Součástí přímé řeči bývá někdy i věta uvozovací, která nám říká, kdo a případně jakým způsobem mluví. Větu uvozovací do uvozovek nepíšeme.
 

Příklady (věta uvozovací je napsaná fialovou barvou, přímá řeč tučně):
 
Dana se zeptala: „Půjdeš na oběd?“
Pokud je věta uvozovací před přímou řečí, píše se za ní vždy dvojtečka a přímá řeč začíná velkým písmenem.
 
„Vraťte se!“ volal tatínek.
„Jdeš na oběd?“ ptala se spolužačka.
„Napíšu Ti,“ slíbila kamarádka.
Pokud je věta uvozovací za přímou řečí, začíná vždy malým písmenem, a to i když končí přímá řeč otazníkem nebo vykřičníkem.
 
„Děti,“ volal tatínek, „slezte z toho stromu!“
„Pavle,“ ptala se babička, „přijedeš na prázdniny?“
Pokud je věta uvozovací uprostřed přímé řeči, odděluje se čárkami z obou stran.
 
Zavolal na něj: „Nemám čas,“ a běžel dál.
Pokud je přímá řeč uprostřed věty uvozovací, píšeme za první částí věty uvozovací dvojtečku, přímou řeč začínáme velkým písmenem a oddělujeme nejčastěji čárkou, ale lze i vykřičníkem a otazníkem, a pokračujeme uvozovací větou s malým písmenem na začátku.
 


Zdroje:
kolektiv pracovníků Ústavu českého jazyka a Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně: Příruční mluvnice češtiny. Lidové noviny: Praha, 1997
Martinková, V.: Teorie literatury 1. Trizonia: Praha, 1991

 
 
 
Testy
 
 
Čeština – zpět
 

Všechna práva vyhrazena © 2002–2017 KamiNet