| Epika – pojmy z této oblasti jsou řazené abecedně Aforismus je stručná vtipná originální myšlenka nebo soud, zakládající se obvykle na srovnání, protikladu nebo rozporu.  Anekdota v řečtině znamená nepublikovanou historku. Jedná se obvykle o krátký příběh s vtipnou pointou, která zesměšňuje vlastnosti některých povolání, osobností, národů... Autobiografie – jedná se o písemné vylíčení autorova života samým autorem. Nejvýznamnější autobiografickou památkou starší české literatury je Vita Caroli (Karel IV.), psaná latinsky. Autor – původce literárního, malířského, vědeckého aj. díla. Osobnost autora literárního díla ovlivňuje vnímání díla. U zemřelých autorů se vlivem literární kritiky, vědy a historie postupně vytváří obraz autorovy osobnosti, který nemusí být plně pravdivý. Autorská řeč tvoří v epické próze základní kostru vyprávění, pomocí níž autor předkládá svoje myšlenky, představy, uvádí a komentuje. Autorská řeč má spisovnou podobu, nespisovné prvky se uvádějí v uvozovkách jako citáty. - Er-forma – vyprávění ve třetí osobě, vypravěč je skrytý, anonymní - Ich-forma – vyprávění v 1. osobě, vypravěč vystupuje jako čtenáři známý subjekt stojící nad dějem, do kterého vstupuje, hodnotí a věci jsou podávány z jeho hlediska Báje jsou smyšleným vypravováním o životě bohů, původu světa, lidí a zvířat. Bajka je veršovaný nebo prozaický příběh s mravním ponaučením. Člověka a jeho chování zastupují v bajkách zvířata a věci s lidskou mluvou, jednáním a chováním. V ději bajky se skrývá jiný, hlubší smysl, alegorie. (Ezop, La Fontaine) Balada je lyrickoepická báseň s pochmurným dějem a tragickým koncem, příznačný je motiv viny a trestu. Hrdina balady se obvykle ocitá v nerovném boji se silami (často vybájenými bytostmi), jimž nakonec podléhá. Biografie – životopis, základ tvoří rekonstrukce života významné osobnosti na základě archivních materiálů, deníků, vzpomínek. Biografii píše někdo jiný než osobnost, které se týká. Byliny jsou ruské lidové epické písně, odrážející ve zveličené podobě historické události na Staré Rusi v 10. až 16. stol. Motivem ruských bylin jsou postavy ruských bohatýrů, ztělesňujících ideu nezištné a oddané služby vlasti, lidu a knížeti. Cestopis – jedná se o žánr dokumentární, publicistický nebo umělecký, jehož tématem je popis nebo vylíčení cesty do cizích zemí nebo krajin a který obsahuje záznamy nebo postřehy o jejich zvláštnostech geografických, národopisných, kulturních, sociálních apod. Comics – jedná se o sérii kreseb nebo obrázkový seriál, kde se vypráví příběh obyčejně komického nebo dobrodružného obsahu s pomocí obrázkového znázornění, ale také s použitím textu promluv, které vycházejí jednajícím osobám z úst. Pro comics platí zásada, že vítězí kladný hrdina, zatímco záporný je definitivně poražen. Epická díla mohou být napsána ve verších i v próze. Jejich základem je děj. Vypravují o lidech a vztazích tak, jak si je autor představoval. Epos – hrdinský je žánr psaný především ve verších s rozsáhlým, zvolna probíhajícím dějem. Opírá se o bájesloví starověkých národů a mívá neznámého původce. Příklady: Epos o Gilgamešovi (3. tis. př.n.l.), Ilias a Odyssea – Homér (8. století př.n.l.) .Horor – jedná se o novější označení prozaického a filmového žánru, jehož námět i rozvíjení děje jsou vedeny záměrem vyvolávat u čtenáře pocit hrůzy a strachu. Za přímého předchůdce hororu je považován E. A. Poe, v dnešní době vyniká bohatou invencí zejména literární i filmový horor A. Hitchcocka. Humoreska – jedná se o označení pro humornou povídku nebo novelu, lišící se rozmarným rozvíjením motivů, scének a charakterů jak od kousavé satiry, tak od deformující grotesky. (Jaroslav Hašek) Ironie – posun významu, v němž kladně hodnotící soud má pejorativní (hanlivý) smysl. Přenesení významu na základě kontrastu. Kronika je žánr na pomezí historiografie a krásné literatury. Jedná se o poutavé zachycení skutečných dějů. (Kosmas – Kronika česká, Dalimilova kronika) Legenda je vypravování o životě, činech, zázračných skutcích a utrpení světců. Novela – tvoří ji obvykle poutavý příběh, který má rychlý spád a často nečekaný závěr. Personifikace – druh metafory, spočívá v tom, že neživé věci nebo abstraktní pojmy mluví a jednají jako živé bytosti, např. „slunce se smálo“. Pohádka je ryze fantastický příběh pro děti, kde vítězí dobro nad zlem, vítězí krásné lidské vlastnosti, vystupují pohádkové postavy, nadpřirozené bytosti, věci mají kouzelnou moc. Pohádka má pohádkový začátek i závěrečnou formuli. Pořekadlo – ustálené spojení slov, vyjadřující obrazně jistou situaci (tancuje jako kráva na ledě, pořídil jako sedláci u Chlumce). Pověst je fantastické vypravování s pravdivým jádrem. Váže se k určité historické osobnosti, místu nebo události. Povídka je kratší než román, má méně postav a děj je jednodušší, postavy se nevyvíjejí. Próza – ostatní literární díla, která nejsou napsána ve verších ani nemají podobu dramatu. Přísloví – stručně a jadrně stylizovaný soud, obsahující zásady nebo zevšeobecněné zkušenosti. Vyslovuje mravní naučení přímo a abstraktně. (Pýcha předchází pád.) Román – jedná se o epické dílo většího rozsahu, vyskytuje se v něm zpravidla velký počet postav, hlavní hrdina se výrazně vyvíjí, děj je složitý a zabírá delší časové období. Romaneto je prozaický žánr, specifický pro českou literaturu. Základ tvoří důmyslně prokomponovaný fantastický nebo dobrodružný příběh. Logickou návazností epizod, rozvíjejících vždy motiv epizody předchozí, postupným odhalováním tajemné události až k závěrečné pointě se romaneto blíží novele. Vznik a rozvoj romaneta je spjat se jménem a tvorbou Jakuba Arbesa. Poprvé použil Arbes tohoto označení pro svého Svatého Xaveria roku 1872. Toto označení se ujalo i pro další prózy stojící na rozhraní mezi novelou a románem. Satira – původně se jedná o posměšnou báseň, kritickou k společenským i osobním lidským nedostatkům. Nověji rozumíme satirou každé literární dílo, které využívá humoru a vůbec estetického komična s konkrétním společenským záměrem kritiky. Základními literárními žánry využívanými k satirickým cílům jsou: epigram – anekdota – satirický román – satirická hra – směšnohrdinský epos. Havlíček a Hašek tvoří základy novodobé světové satiry. |