Sonet č. 130
Oč mé paní jsou všechno jen slunce ne,
korál je s tější než červeň jejích úst:
je-li sníh bělostný, její hruď černá je,
může-l vlas být drát, dráty jí začal růst.
Nejednu damašskou růži jsem v děl již,
žádná však nekvete mé paní ve tvářích:
a kol k vůní mi působí blaho spíš
nežli pach, který vždy na mne z mé m lé dých!
Rád sl ším její řeč, i když sám dobře vím,
že jako hudba se sotva kdy rozezní.
Boh ni kráčet jsem neviděl, připouštím,
když však má paní jde, plouhá se po zem .
A přesto m slím si, že vyrovná se všem,
které jsou slaveny lžem a podvodem.
(William Shakespeare: Sonety) |
|