Z Čech až na konec světa
V Londýně jsme se divili hn ? a á e é d, jak jsme přijeli, a to tomu, jak n ? a á e é s vítali. Zajeli jsme do jedn ? a á e é velké hospody. A tu hned hospodsk ? a á e é , již starší vdova, přišla s vešk ? a á e é rou svou rodinou a vítajíc nás líb ? a á e é la nás všechny ona i její děti. A to líb ? a á e é ní trvalo drahnou chvíli, až nás mrzelo a k smíchu bylo.
„Proč v ? a á e é s líbali?“ ptali se vnukové.
„Toť už jejich mrav. Tak jako my na uvítanou ruku pod ? a á e é váme, tak oni líbají. Jako my jsme se jim, tak oni zase nám se divili. Divili se našim dlouhým vlasům, neboť n ? a á e é bylo zde zvykem nositi dlouhé vlasy. Myslili si, že ty vlasy nejsou naše, ale cizí, nějak na hlavu přilepen ? a á e é .“

 
(Alois Jirásek: Z Čech až na konec světa)