Sonet č. 130
Oči m paní jsou všechno jen slunce ne,
kor l je sytější než červeň jejích úst:
je-li sníh bělostný, její hruď č rná je,
může-li vlas být drát, dr ty jí začaly růst.
Nej dnu damašskou růži jsem viděl již,
žádná však nekvete mé p ní ve tvářích:
a kolik vůní mi působí bl ho spíš
nežli pach, který vždy na mne z mé mil dých!
Rád slyším její řeč, i když s m dobře vím,
že jako hudba se sotva kdy roz zní.
Bohyni kráčet jsem neviděl, připouštím,
když však m paní jde, plouhá se po zemi.
A př sto myslím si, že vyrovná se všem,
které jsou slaveny lž mi a podvodem.
(William Shakespeare: Sonety) |
|