Výklad
Zde najdete pomoc při řešení úkolů u literárních ukázek. ![](../../img/sluch.png)
Poezie – básně jsou psány ve verších a ty tvoří sloky. Slova ve verších bývají vázána rytmem a rýmem. ![](../../img/sluch.png)
Próza – ostatní literární díla, která nejsou napsána ve verších ani nemají podobu dramatu. ![](../../img/sluch.png)
Drama znamená předvádění příběhu prostřednictvím jednání, dialogů a monologů jednajících postav. ![](../../img/sluch.png)
Lyrická díla vyslovují dojmy, myšlenky, city. Jsou většinou veršovaná a užívají obrazného vyjadřování. ![](../../img/sluch.png)
Epická díla mohou být napsána ve verších i v próze. Jejich základem je děj. Vypravují o lidech a vztazích tak, jak si je autor představoval. ![](../../img/sluch.png)
Při určování žánrů si můžeš vybrat mezi: báje, bajka, epos, kronika, pověst, příběh, cestopis, sonet, legenda, literatura faktu, píseň, pohádka. ![](../../img/sluch.png)
Výklad žánrů a dalších pojmů (personifikace, sonet), kterým nerozumíš, hledej v literárních pojmech. ![](../../img/sluch.png)
Tematika, kompozice a jazyk tvoří základní strukturu literárního díla.
Hlavními druhy témat jsou postavy, které v díle nebo ukázce vystupují, prostředí, ve kterém se ukázka odehrává, a děj, pokud se nejedná o lyriku. ![](../../img/sluch.png)
Kompozice je způsob uspořádání a spojování jednotlivých tematických prvků se zřetelem k celkovému záměru. V kategorii času se v kompozici uplatňují principy:
chronologický (shodný s „přirozeným“ uspořádáním jevů),
retrospektivní (některé jevy jsou zobrazovány jakoby zpětným pohledem),
v současnosti je běžná i kompozice, v níž se přítomnost s minulostí prolínají.
Motivy bývají rozkládány na místa, kde mohou nejlépe splnit svou charakterizační funkci. ![](../../img/sluch.png)
Jazyk uměleckého díla je dán autorovým uměleckým záměrem. Má funkci sdělnou i uměleckou. Základem jazyka literárních děl je jazyk spisovný. Mohou se používat i prostředky nespisovné sloužící především k charakterizaci hrdiny, prostředí, doby... ![](../../img/sluch.png)
Jazyková a slohová výstavba literárního díla
Ve všech literárních dílech se více či méně uplatňují následující složky:
Řeč vypravěče (autorská řeč) – udává základní ladění celého díla, sjednocuje ho. Autorská řeč má podobu monologu ve 3. osobě, tzv. Er-forma, nebo vyprávění v 1. osobě, tzv. Ich-forma.
Řeč postav tvořívá vedle řeči autorské druhou složku epického díla. Řeč má podobu dialogu nebo monologu a jazykově se realizuje ve formě řeči přímé, nepřímé. ![](../../img/sluch.png)
Přímá řeč
Přímou řeč píšeme do uvozovek. Na začátku přímé řeči píšeme uvozovky dole („), na konci přímé řeči je píšeme nahoře (“).
Součástí přímé řeči bývá někdy i věta uvozovací, která nám říká, kdo, případně jakým způsobem mluví. Větu uvozovací do uvozovek nepíšeme. ![](../../img/sluch.png)
Příklady (věta uvozovací je napsaná fialovou barvou, přímá řeč tučně): ![](../../img/sluch.png)
Dana se zeptala: „Půjdeš na oběd?“
Pokud je věta uvozovací před přímou řečí, píše se za ní vždy dvojtečka a přímá řeč začíná velkým písmenem. ![](../../img/sluch.png)
„Vraťte se!“ volal tatínek.
„Jdeš na oběd?“ ptala se spolužačka.
„Napíšu Ti,“ slíbila kamarádka.
Pokud je věta uvozovací za přímou řečí, začíná vždy malým písmenem, a to i když končí přímá řeč otazníkem nebo vykřičníkem. ![](../../img/sluch.png)
„Děti,“ volal tatínek, „slezte z toho stromu!“
„Pavle,“ ptala se babička, „přijedeš na prázdniny?“
Pokud je věta uvozovací uprostřed přímé řeči, odděluje se čárkami z obou stran. ![](../../img/sluch.png)
Zavolal na něj: „Nemám čas,“ a běžel dál.
Pokud je přímá řeč uprostřed věty uvozovací, píšeme za první částí věty uvozovací dvojtečku, přímou řeč začínáme velkým písmenem a oddělujeme nejčastěji čárkou, ale lze i vykřičníkem a otazníkem, a pokračujeme uvozovací větou s malým písmenem na začátku. ![](../../img/sluch.png)
Zdroje:
kolektiv pracovníků Ústavu českého jazyka a Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně: Příruční mluvnice češtiny. Lidové noviny: Praha, 1997
Martinková, V.: Teorie literatury 1. Trizonia: Praha, 1991 |
Testy
Čeština – zpět |
|